Středa, 28. dubna 2004

Letecké zájezdy ministra obrany za českými vojáky ve světě bývají mezi některými novináři velice oblíbené. Cesta do války to sice není, obě strany jsou ale nad míru spokojené. Reportér se z dobře ozbrojené kolony podívá téměř až na bojiště a ministerstvo novinářům pomalu ale jistě přetírá mozky na zeleno, o čemž svědčí i tento příběh…

Byla klidná sobota. Podle toho vypadalo i zpravodajství agentur. Odpoledne ale vyskočila nečekaná fleška: Kosovo: letoun s ministrem Tvrdíkem sjel při startovacím manévru z dráhy. Ale v tom letadle přeci máme zpravodaje! Náš elitní armádní zpravodaj po chvíli zvedl telefon, měl ale prý spoustu práce. Při dalším telefonátu z něj ovšem vypadla šokující informace: točíme tu s ruskými vojáky, nemohli jsme odletět, protože zapadlé letadlo se teď vyprošťuje z bahna. Následovala smršť nadávek, doporučení a výhrůžek. Za dvacet minut už ale dost naštvaný elitní armádní zpravodaj přeci jen seděl v autě a doháněl své bystřejší kolegy na cestě do Prištiny, odkud nám úspěšně „odtrasoval“ natočený materiál, který nakonec skončil ve večerních zprávách. Vše se stihlo a tak jaksi zapadlo, že elitní armádní zpravodaj vůbec nebyl přesvědčený o tom, že nehoda letounu s ministrem je důležitější než ruští vojáci, kteří si službu na letišti krátí popíjením vodky (jsme přesvědčení, že kdyby tam chlastali Češi, elitní armádní zpravodaj to úspěšně ututlá). To ale ještě nikdo netušil, co přijde druhý den.

Zkrátím to. Druhý den se několik našich vojáků, kteří se rozhodli, že na opravdovou válku jsou málo zaplacení, jelo na letiště. Měli odletěl s ministrem do Prahy. Jeden z Landroverů měl nehodu a několik vojáků skončilo v nemocnici. Od našeho elitního armádního zpravodaje pak přišla SMSka:

„Nehoda po cestě na letiště!! Těžká zranění několika vojáků!!! NEZVEŘEJŇOVAT!!!!!“

Od té doby byl náš jediný zdroj informací nedostupný. Ozval se až v Praze. To už byla ale nabouraný Landrover bezpečně ve zprávách. Od té doby na elitního armádního zpravodaje působíme stejně záludně jako armáda. Doufáme, že úspěšně. O tom ale snad příště…