Dobrý den. Hezký den! Vám taky pěkný den.
Taky vás zdržuje zdravení se na začátku tv-rozhovorů? Ne, asi ne, nejste úchyláci jako já… Moderátor uvede téma, živý vstup z pohřbu špičkového vědce, a představí reportéra. Nezeptá se ho ještě na nic, nejdřív je přece slušnost se pozdravit, na to si snad všichni počkáme. „XY, dobrý den?“ Následuje odmlka daná zpožděním při živém vstupu, kdy trpělivě čekáme, až zvuk doletí k reportérovi, a od něj zpátky k nám divákům přiletí důležité ujištění o tom, že reportér je slušný člověk a umí se k divákům chovat: „Dobrý den.“
Teprve teď moderátor položí reportérovi otázku k tématu. A reportér začne se slovy „se mnou jsou tu“ představovat dva hosty, vědce, kteří s ním před kamerou a před krematoriem jsou.
„Hezký den,“ pozdraví poté prvního vědce a nastaví před něj mikrofon, aby první vědec mohl slušně odpovědět „dobrý den.“ Reportér představí druhého vědce, „i vám hezký den,“ (připomínám, že jsme na pohřbu vyjímečného vědce, jehož úmrtí je dost velkou ztrátou, jinak den jako malovanej), i jemu nasune mikrofon a druhý vědec odpoví „dobrý den“. Takže jsme věnovali nějaký čas rituálu vzájemného zdravení se (naštěstí hosté byli jen dva), což má jistě přednost před nějakými informacemi, otázkami a odpověďmi. Teprve teď se k nim dostaneme. Co mi na tom vlastně vadí? U jiných moderátorů/reportérů je to „dobrý den“ (pokud se vůbec zdraví!) + rovnou otázka, zajímá nás totiž odpověď, ne „vám taky přeji hezký den“, což je snad jasný, ne?
No nic. Hezký den!
