Čtvrtek, 29. dubna 2004

„Dobrý den, u telefonu Václav Klaus,“ tato věta, kterou si mnozí toužebně přejí slyšet ve svém sluchátku, zatímco jiní by zase radši snědli telefon, už není po jeho někdejší vyhlášené telefonické volební kampani žádnou vzácností – slyšely ji možná desetitisíce lidí. Sotva s někým z nich si ale Nejvyšší potykal tak jako s naším kolegou…

To jsme jednou potřebovali vyjádření Václava Klause k projevu prezidenta Václava Havla. OK, pan předseda vám zavolá, dozvěděli jsme se. Za chvíli zvoní našemu vedoucímu vyndání telefon s utajeným číslem na displeji.

„Dobrý den, u telefonu Václav Klaus,“ ozvalo se a ve vedoucim vyndáni by se krve ani jiných tělesných tekutin nedořezal. „Prý jste se mnou chtěli mluvit?“

Vedoucí vyndání ze sebe vysoukal žádost o uvedené vyjádření. Na Klausův dotaz, jak bychom si to představovali, odpověděl, že bychom mu na jeho číslo zavolali zpět ze střižny, kde můžeme telefonát nahrát.

„No to ne,“ přerušil ho VK, „to nejde. Já zavolám vám. Já totiž nemůžu nikomu dát své telefonní číslo. To jistě pochopíš! … TOTIŽ!!!“ vyhrkl, „To jistě pochopíTE!„