Včera jsem viděl milk, film podle skutečných událostí o prvním otevřeně homosexuálním politikovi v usa, zvoleném a zavražděném v 70. letech. V hlavní roli academy award winner (rozhodně zaslouženě) sean penn – a na jeho výborném výkonu samozřejmě celý film stojí. Ještě jedna věc je na tom povedená: atmosféra 70. let – masky, kostýmy, ale i skvěle propojené dokumentární záběry s filmovými.

To je vlastně všechno, co jsem o filmu chtěl napsat, plus tenhle důvod, proč je taky dobré na to jít: že se ten film u nás promítá, je dobře i proto, že lidi zase můžou vidět, proč je amerika tam, kde je, a proč jsme my tam, kde jsme. Protože oni mají lidi schopné vést lidi a ti vůdci mají nějaké ideje a cíl a mimo jiné o tom umějí i mluvit (z hlavy, ne z papíru) a umějí o tom přesvědčit lidi. A to se ten příběh, o kterém to je, odehrál před třiceti lety. Ale oni to mají (a měli) pořád. A nám to pořád chybí. A proto jsme pořád jen tam, kde jsme :-) Milkovi dávám 85%.

• Zážitek nám jen trochu pokazilo kino palace cinemas ve slováči. Přišli jsme pro rezervované vstupenky včas, ale byla tam tak dlouhá fronta, jakou jsem tam už hooodně dlouho nezažil. Dvěma prodavačům (třetí pokladna byla zavřená) to navíc šlo jako psovi pastva a přestože nám jedna z prodavačů 30 minut před začátkem filmu řekla, že při takové frontě rezervace rozhodně nevymažou, když jsme přišli na řadu, byly naše lupeny samozřejmě prodané. Prý mezitím před vymazáním volali na ty, kdo mají rezervaci, ať přijdou k pokladně. Ale my (ani dvojice za námi) jsme nic neslyšeli. A jejich „supervizor“ na dotaz, proč neotevře i tu třetí pokladnu, když je fronta skoro až na chodník, opáčil, že přece pak nebude vysvětlovat šéfovi, proč má „50 pokladních, když většinou je tam 5 zákazníků.“ Ale že by mu šel vysvětlit, proč nejsou schopni včas obsloužit dlouhou frontu diváků ani že by se mohl uráčit sám osobně na chvíli otevřít 3. pokladnu, ho asi nenapadlo… No nic.