Zbytečné zápasy ve dvou zbytečných skupinách a pak jeden jediný zápas ve čtvrtfinále, které může poslat domů i kvalitní tým, když turnaj teprve doopravdy začíná. To je už několik let i letos ms v hokeji.

Nejdřív se hraje ve skupině s jedním silným soupeřem a dvojicí slabých mužstev z kategorie všech těch dánskonorskomaďarskorakousek, z čehož vám stačí pouhé 3 body k postupu dál. Pak se vše opakuje v osmifinálové skupině, jen tam přibydou 1-2 silnější týmy. Dá se jet na půl plynu a šetřit síly. Švédové to pochopili jako první už dávno, po nich finové a občas to docvakne i někomu dalšímu. Ale pokud český tým v klidu ztrácí nějaké zbytečné body,  začnou česká média panikařit (letos např. s. bartůšek v událostech na čt, ale bylo to skoro ve všech televizích a novinách, co jsem viděl), že se blíží hrozná ostuda, že vypadneme atd. (a to i ve chvíli, kdy máme ještě před sebou celkem jistý zisk ze zápasů se slabšími soupeři – letos slovensko a bělorusko – a není moc co řešit).

A pak tradičně přijde zápas, kdy konečně o něco začíná jít: čtvrtfinále, začátek vyřazovací části turnaje. Je víceméně jedno, jak kdo hrál dosud. Když na sebe narazí dvě silná mužstva (jako zase letos naši se švédy), je to i trochu loterie. Prohrajeme třeba o gól a bylo to celé neúspěch a ostuda, vždyť jsme to říkali už ve skupinách, řeknou bartůškové. Vyhrajeme třeba o gól a bum – najednou hrajeme o medaile a půjdeme fandit na staromák. Přece jsme věděli, že na to ti naši mají! A to je celé. Takže hlavně klid.